Vendulka a zajíček.

vendula1
 
     Pííísk a hůůů, a jsme v Novém Strašecí.
Tady si chvilku počkáme, protože naši trať
kříží nákladní vlak a ten již vjíždí do nádraží.
Vede ho statný Brejlovec. Podobný tomu, kte-
rý jsme viděli v Lužné, jen o pár let mladší.
Vendulka se s ním znala, protože tudy pro-
jíždí pravidelně a zrovínka tady se běžně
potkávají.
 
 
 

   Pojmenovala si ho "Béďa", to jméno se jí moc líbilo, protože bylo podobné méďovi, kterého měl pan strojvůdce Mašlička pověšeného za sebou v kabině na háčku na kabáty. Dostal ho kdysi od své dcerky Andulky, když jí bylo šest let na památku a pro štěstí. Dnes byla již Andulka vdaná paní a měla stejně starého synka, jako byla tenkrát ona sama. Malý Frantík, jméno to po dědečkovi, půjde letos poprvé do školy. Méďa byl již notně ošoupán, jak se stěhoval z jednoho stroje do druhého, a právě tak "ošoupán" byl i Brejlovec, zvaný "Béďa". Béďa vozil nákladní vlaky plné lupku, který se nedaleko novostrašeckého nádraží těžil.

    Ahoj Béďo," zahalekala Vendulka na kamaráda:"tak co, jak se vede?"motorak "Ále, nic moc, milá Vendulko. Slíbili mi, že mě vezmou do opravy a dají mi nový kabátek, abych nebyl pro ostudu, a místo mě vzali tu nabručenou Bardotku. Viděla jsi jí, jak je napulírovaná." Vendulce ho bylo líto, věděla, že si to Bardotka, kterou potkala v Rakovníku, nezasloužila, ale protože to byl hodný motoráček, jenom tichounce špitla:"Viděla. A sluší jí to. Ale já už musím jet." "Tak ahoj a zase příště," pískl Béďa a rozjel se na Řevničov a pak dál až do Žatce. Vendulka si povzdechla "takový hodný a slušný Brejloveček a má takovou smůlu", a jelo se dál.

    Vpravo míjeli Lupkové závody a hůůů, už tu byl tunel. Tam si Vendulka posvítila na cestu a strojvůdce Mašlička ji pak už nechal svítit i dál, protože se již dost zšeřelo. Ozval se zvonek. Paní průvodčí dávala najevo, že v Rynholci, který byl stejně jako Rakovník-zastávka, na znamení, bude někdo vystupovat. Pan strojvůdce tedy snížil rychlost a dobře udělal. Poblíž malého nádražíčka v Rynholci stál na kolejích malý zajíček a okusoval mezi pražci vyrostlou travičku. Vendulka se k němu opatrně a pomaloučku přiblížila, ale zajíček nic. Tak moc mu ta čerstvá travička chutnala. "Zajíčku," spustila na něj Vendulka:"ty si tady dáváš a já tě málemvendulka a zajicek přejela. Copak to kdo kdy viděl, aby se takový maličký tvoreček nebál velké mašinky? Uskoč hezky stranou, ať mohu pokračovat v cestě. Vezu cestující domů a ti by byli neradi, aby zmeškali." Zajíček po Vendulce jen lupnul očkem, za víc mu asi ani nestála a dál se krmil. To už to ani pan strojvůdce nemohl vydržet a tak vystoupil z motoráčku a šel k zajíčkovi. Ale ani jeho se zajíček nepolekal. Koukal na pana Mašličku jedním očkem, potom i druhým, přeměřil si ho od hlavy až k patě, zastříhal oušky a dával si dál do nosu. Vendulka musela pokračovat v cestě, jinak to nešlo, a tak pan strojvůdce vzal zajíčka za kožíšek a chtěl ho dát z kolejí pryč. A tehdy na to přišel, proč zajíček neodběhl. Chudáček maličký měl jednu zadní tlapičku zaklíněnou pod pražcem. Když mu ji pan Mašlička opatrně vyndal, bylo to ještě o něco horší. Tlapička byla zlomená. "Helenko!" Zavolal pan strojvůdce na paní průvodčí:"Máme tady malého zajíčka se zlomenou nožičkou, mohla by ses o něj postarat?" "Ale jistě," pravila paní průvodčí Helenka a šla sehnat nějaký kousek klacíku, který by sloužil jako provizorní dlaha. Mezitím si pan strojvůdce nastoupil i se zajíčkem zpět do kabiny, položil ho na vedlejší sedačku a rozjel se směrem k rynholeckému nádražíčku. Bylo to sice jen pár metrů, ale předpisy jsou předpisy a pro cestující se musí zastavit jen tam, kde je to bezpečné a povolené. Vendulka byla ráda, že to vše tak dobře dopadlo a že bude o zajíčka postaráno, zvesela si pískla a po krátké přestávce na nádražíčku se vydala i se zajíčkem, který si nyní po ošetření, hověl v klíně paní průvodčí, na další cestu. Tentokrát na Stochov. Ale to je již další příběh. Takže, opět příště, moji milí. Uzdraví se zajíček? Jestlipak ještě čekají?