O motoráčku.

V jednom obzvláště krásném letním dnimot vozy
si to nádhernou českou krajinou svištěl
k svému cíli jeden nepokojný červený,
krémovým pruhem ozdobený motoráček.
Jeho strojvůdce pan Mašlička, pozorně
pozoroval přístroje a přitom popíjel z ter-
mosky čerstvý teplý čaj, který mu před
směnou připravila paní Mašličková, a
také si s tím svým milovaným motoráč-
kem šeptem rozprávěl.
 
     "Tak, můj milý, ještě se stavíme v Lužné a pak už rovnými kolejemi přímo do Rakovníka. Tam ti přidám do zásoby naftičku, a také bych ti měl otřít okno, podívej, co se ti na něm nalepilo mušek." Pan strojvůdce měl toho svého neposedu opravdu velice rád a zakládal si na tom, že osobně vybíral pro něj jméno. Skoro každý motoráček, který se pyšnil na cedulce číslem 854, již své jméno měl. A tak se proháněly po vlastech českých Rozárky, Gábinky, Pavlínky i Pavlíny, Eriky, Emilky a i jiná krásná dívčí jména. A aby to pánům nebylo líto, pak se nezapomnělo ani na Karly, Trautenberky, Miloše či Krakonoše. Strojvůdci zkrátka chtěli, aby zrovínka ten jejich motoráček, nesl jméno někoho, koho měli rádi a nebo něco pro ten, který kraj znamenalo. A protože náš pan strojvůdce miloval nadevše svoji hodnou a svědomitou manželku, dostal jeho motoráček její jméno. Jmenoval se Vendulka.Ale dosti již o jménech. Fííííí, právě přijíždíme do Rakovníka. Tam na nádraží splnil náš pan Mašlička, svoje sliby, a tak za krátkou dobu stál na odjezdové koleji dotankovaný a krásně čistý motoráček Vendulka, připravený na další cestu, tentokráte do našeho hlavního města Prahy.Od Berouna tou dobou přijel s pískotem a láteřením na vedlejší kolej nákladní vlak tažený věčně unavenou a nevrloumotor vozy Bardotkou. To byla mašinka sice krásná, barevná a stále nablýskaná, protože i jí se její pan strojvůdce s láskou věnoval, ale měla jednu nehezkou vlastnost. Stále se s každým hádala a nedopustila, aby ten druhý měl poslední slovo. A tak, sotva dojela, hned na naši Vendulku spustila:" Hej ty, ty si tady stojíš jak na přehlídce a myslíš si o sobě, že jsi krásná, že jo. Ale, známe to, počkej, až ti bude tolik, co mně."Když se jí Vendulka nevšímala a jen pozorně sledovala koleje před sebou a po očku jukala, kdy už přijde pan strojvůdce a oni pojedou na tu Prahu, Bardotka ještě přidala:"No jo, oni si ty osobáky myslí, jak jsou důležité, ale zkuste někam přijet později s nákladem. Pche. To by se vám v továrnách pěkně poděkovali. A co teprve, kdybych přivezla pozdě do elektrárny uhlí z dolů, to by se lidi divili, jaká by jim potom byla zima a neměli by ani světlo." Vrčela a vrčela, aby si jí Vendulka už konečně všimla a ona se s ní mohla dosyta pohádat. Ale tentokrát se jí nedostalo té možnosti. Ve Vendulce se otevřely všechny dveře a do jejího nitra nastoupili první cestující na Prahu. Pan strojvůdce ještě Vendulku zvenčí pěkně pohladil, zaškaredil se na Bardotku, a nastoupil také. Vždyť bez něj by se ani tak hodný motoráček, nerozjel.Bardotka si ještě navztekaně houkla a pískla a už ujížděla dále na Lubnou, aby byla ještě než se setmí v Kralovicích, kde měla vyložit náklad. A pak měla namířeno do Mladotic a pak přes Plasy do Plzně. Tam na ni čekal další náklad, se kterým poputuje až druhý den do Loun.Naše Vendulka si oddychla, že se své nabručené kamarádky zbavila, zavřela dveře a vydala se na nedlouhou, ale důležitou cestu. Vždyť končila v Praze a vedla přes Kladno, kde, jak doufala uvidí své dva přátele, kteří ji mají také tak rádi, jako pan strojvůdce a stále na ni z nádraží mávají. Kdopak to asi je? A budou tam i dnes? Konec první části.